Poklad v šatníku

Touha po oblečení patří spíš k ženskému světu, myslel jsem si. Pak jsem ale sám pocítil velmi silné nutkání určitý kus oděvu vlastnit…

Už od gymnázia jsem velký fanda Horsta. Nikoli Fuchse, ale Schimanskeho. Drsného komisaře z oddělení vražd v Duisburgu. Poznávacím znakem Schimiho a jakýmsi zhmotněním jeho osobnosti je písková bunda Parker.

Celé léta jsem si ji přál, ale ne a ne se rozhoupat ke koupi. Až jednou… Konečně jsem ji dohledal na internetu, objednal a jako v horečce čekal na doručení.

Stále se vidím. Chvátal jsem na poštu. Vzrušením orosen jak dobře vychlazená dvanáctka; útroby sevřené jak lyceistka před prvním polibkem. Postarší dámu zdržující u okénka jsem div neodnesl za dveře. A pak jsem držel v rukou svůj balík.

Vlahé zářijové odpoledne na Olšanských hřbitovech. Obloha byla světlá a já kousek od Karolíny Světlé rozbaloval balík…
„Fííííha“, neslo se obdivně nad rovy, když jsem vytáhl bundu na světlo boží.
Do soumraku jsem zkoušel, točil se dokola, zhlížel se v mramorovém náhrobku dra Julia Grégra a měl velkou radost.

A ta radost mě neopustila dodnes. Pro oko veřejnosti to sice není žádný módní, ani moderní kus, ale nikdy jsem nic tak rád nenosil. Snad jenom svou ženu v náručí. Ale v bundě.

Vložit komentář