Služba je služba

Copywriter je taky jenom člověk, pocítil jsem při práci na fotoreportáži o Rudolfinu. Byl krásný dubnový pátek, když jsem v brzkém ránu ladně vyběhl z metra Staroměstská a spočinul pohledem na Rudolfinu vystupujícím z vltavského oparu. Nezahoukal sice sýček, ale podivné meteorologické jevy nad Hradem měly mě varovat, že dnes to nebude jen tak.

Celá naše pracovní skupina čítající pět mužů dala se do pohybu přesně v 7.30 SEČ. Procházíme Rudolfinem, od střechy a půdy níž a níže. Seznamujeme se s prostory, kam noha běžného smrtelníka jen tak nevkročí, fotíme, ptáme se, pokyvujeme uznale hlavami… A pak to přišlo.

Podivná bolest vkradla se do mých úst. Zub. Neměl jsem ani čas zjistit, který že. Brzy mě bolela celá huba. Obracel jsem oči do výšin a v duchu se ptal: „Proč právě teď?“
Na otázku „Proč právě já?“ jsem se neodvážil. Mea culpa, mea maxima culpa.

Rudolfinum nabylo náhle jiné tvářnosti. Síť vzduchotechnického potrubí počala se jevit jako podivná soustava zubních kanálků, čekajících na své vyčištění. Obrovité futrály na basy a kontrabasy jako by měly cosi společného se stoličkami nebo snad naběhlými dásněmi. Nastavitelné a pohyblivé pódium ve Dvořákově síni už nebylo pódiem, ale velkým polohovacím křeslem v jakési až marnotratně výpravné ordinaci. A tam dole, skoro u samotné Vltavy, kde jindy čeká na svou záchrannou misi velký záložní zdroj, odpočíval nyní energicky zuřivý poháněč vrtaček.

Ani nevím, jak se stalo, že jsem to přečkal. Chodil se skupinou dál, vyptával se, dělal poznámky a pořizoval zvukový záznam.

Když jsem pak k polednímu, posilněn dvěma brufeny, odcházel z Rudolfina, naposledy jsem se na rohu Kaprovky otočil. Neviděl jsem už malebné Palachovo náměstí s výhledem na Hradčany. Šklebila se na mě hrozivá díra mezi Rudolfinem a Umprum.

Jak se tento vpravdě bolestivý prožitek odrazil v reportáži můžete zjistit zde

Mezera

Vložit komentář